Problémy jsou od toho, aby se řešily

Agátku si jako pětiletou pořídili nedalecí sousedé. Oba mají dost zkušeností s koňmi, i se zkaženými nebo těžce ovladatelnými, jenomže Agátka jim dala pěkně zabrat a dokázala, že i přes všechny zkušenosti se stále máme čemu učit. kupovali si ji s faktem, že je těžce krmitelná, vlivem toho nemůže zabřeznout a nehodí se do sportovní oblasti. Ptali se na její minulost a  předchozí majitelé narovinu přiznali, že její slibnou parkurovou dráhu překazil ošklivý pád při jednom ze závodů ve stupni ZL. Do té doby byla velice nadaná a skákání ji bavilo. Nezvládla však kombinovaný dvojskok a tvrdě dopadla na hrudník - nohy si naštěstí nepochroumala. od té doby se však nepřiblížila ani k nizoučké nenabarvené překážce a i když se ji snažili strachu odnaučit, vždy jim vyváděla hlouposti. Navíc změnila i chování vůči stádu, stala se nedůvěřivá a samotářská. Proto se ji rozhodli prodat jako rekreačního koně.

Když si ji však sousedé koupili, po čase zjistili, že Agátka má mindráků daleko více a její strach se i přes velké úsilí nedal kontrolovat a přrůstal v panickou fóbii. nesnášela jakákoli frekventovanější místa, vyjíž´dky ve společnosti dalších koní a po čase pro ni jakákoli neznámá a uzavřená místa - včetně jízdárny nebo pojízdné přepravky.

Do parády jsem si ji vzala poté, co panicky rozbila svůj nový box, utekla a v hrůze pokopala všechny klisny ve výběhu. Můj dobrý kamarád, veterinář Jirka Agátku vyšetřil a naplánoval její nový jídelníček. Dostávala tak šrotové směsi a výživné granuláty, ze kterých si její tělo mohlo bez komplikovaného trávení vybrat vše potřebné. Velmi dlouho jsem přemýšlela, jak ji zbavit traumatu, bála jsem se, že by si u nás (tedy pro ni opět v novém prostředí) mohla ublížit. navíc jsem také závodila s časem, protože sousedé si podali inzerát k jejímu prodeji.

Jednoho krásného odpoledne jsem agátku přivedla k nám do jízdárny a naházela jí tam všechno možné haraburdí počínaje barevnými míči akonče pískacími gumovými hračkami. Úplně nakonec jsem dovnitř dotáhla dvě nízké barevné překážky. Asi hodinu stála ne jednom místě a neodvážila se ustoupit ani o krůček. Marně jsem ji k sobě volala a nabízela jí pamlsek - strach byl větší. Tak jsem Agátku v jízdárně nechala celý den, k dispozici měla samozřejmě vodu. A opět nic, absolutně bez efektu. Zůstala tam celou noc, absolutně opuštěná. A já si po dlouhé době připadala jako před třemi roky, kdy jsem netrpělivě u mé klisny očekávala narození hříbátka. Každou půlhodinu jsem se kukala z okna, zda se neblíží letní bouře a zda se Agátce nepodařilo jízdárnu rozbít na třísky. Nic - všude bylo ticho jako v rakvi.

Ráno jsme ji s dcerou objevily spokojeně ležet mezi hračkami - velký úspěch, slavit jsme ale nemohly, protože tady bylo něco mnohem nebezpečnějšího a to byly právě ony dvě barevné překážky. Rozhodla jsem se, že do jízdárny vpustím mou vlastní kobylku, je to zkušená dáma a nenechá si jen tak něco líbit. Volba to byla dobrá, protože si nedůvěřivé Agátky ani nevšimla, zato ona teď byla ráda, že už na svůj problém nezůstala sama. V poledne jsme jim donesli čerstvě nasečenou trávu a Agátka senakonec doplazila k mé kobylce a se staženým ocasem si mohla vzít, kolik trávy chtěla. Teprve pak se očichaly a uzvařely příměří. Odpoledne jsme mou kobylku odvedli do výběhu a pokoušeli se Agátku přivolat, tentokrát neváhala ani vteřinu. Připnula jsem si ji na vazák a procházely jsme se kolem všech těch předmětů společně, Agátka si překážky očichala a vypadala spokojeně. To zatím stačilo a klidná agi si mohla odpočinout ve svém novém boxe. Byla ráda, že má klid a  proto uvnitř vůbec nevyváděla.

Následující den se vše opakovalo, jen s tím rozdílem, že jsme do jízdárny přivedli i mou kobylku a dcera s ní společně před Agátkou skákala přes překážky. nakonec jsem ji vybídla k pohybu, nemusela skákat, stačilo, když volně pobíhala kolem. A povedlo se. Ještě během odpoledne jsem si Agátku připnula na lonž a na kruh jsem paprskovitě rozložila čtyři barevné kavalety. Nejprve jsme se prošly společně, pak už to Agi zkusila sama. K mému velkému překvapení jsem zjistila, že jí barevné věci vůbec nevadí, bála se věcí vysokých - a to i nenabarvených. Takže jsem nakonec změnila metodu a další dva dny vodila Agátku na našem cvičném kolbišti kolem kmene stromu. Má dcera nám dělala s naší kobylkou společnost. Běhaly jsme a běhaly (kondičku by mi mohl závidět i maratonista) a jednou jsme s Agi přiběhly až těsně před kmen. Zastavila se a přemýšlela, zda ho má nebo nemá přeskočit. Asi by si to rozmyslela, ale mezitím má dcera s kobylkou oběhla další kolečko a přeskočily tak kmen před našim nosem už podruhé. Když to Agátka uviděla, sebrala odvahu a pláchla přes kmen za nimi - raději jsem vazák pustila a sledovala, co udělá. A ona spokojeně dál běžela za mou dcerou a skákala za nimi kmen jako by se nikdy nic nestalo. Stejným způsobem jsme se dopracovali ke skoku přes příkopy, proutěnky, zahrádky, hrazení nebo dřevěná kolečka. Sousedé inzerátzrušili a všichni jsme čekali, co se bude dít, až na louku rozestavíme překážky berevné. Skoubili jsme je dohromady s těmi, které už ochotně skákala a mohla si tak svobodně vybrat. Pár dnů se jim opravdu zdárně vyhýbala, ale rozhodla jsem se uspořádat takový menší veřejný trénink bez veřejnosti...Přivedla jsem na louku všechny blízké známé i s jejich nastrojenými čtyřnohými miláčky a vysvětlila jim, proč podobné vylomeniny provádím.  Všechno vypadalo synchronizovaně, v řadě za sebou, s bezpečnými odstupy všichni na svých koních skákali jednotlivé překážky a jen volně poletující Agátka všemu dodávala nádech rodea. Cítila se skvěle, byla naprosto svobodná a ostatní koně si oblíbila už jen pro tuhle zábavu. Lítala tam s námi pokaždé, když jsme trénovali.

A jednoho dne jsem si ji nasedlala, nauzdila a zařadíla se za ostatní koně. celou trať jsme projely naprosto bez problému. Agátka má stále problémy přibrat na váze, ale její stav se mnohonásobně zlepšil, povedlo se ji díky Jirkovi připustit a porodila zdravé hříbátko. Za to mu já i majitelé Agi velmi děkujeme. od té doby je klidnější a zařadila se zpět do stáda. Do přepravníku však nastoupí jen ve společnosti dalšího koně a této fóbie se už asi nikdy nezbaví.

Dnes nám všem dělá velkou radost, je z ní spolehlivý rekreační kůň, znovu skáče parkury a také se jako vyzrálejší vrhla i na všestrannost. Je to dáno tím, že opět probudila svou chuť k těmto sportům a každý závod bere jako hru. Majitelé na ni nevyvíjejí žádný nátlak, soutěží pro radost a Agátka jim všechno mnohonásobně vrací. V parkurech má za sebou úspěšně stupeň L i S a chystají se na stupeň T.  Oba jim s Jirkou držíme pěsti. Nátlakem se ještě nikdo nikdy svého strachu nezbavil, nejpřirozenější je vždy cesta bez odporu. Důvěra, hry a laskavost plně nahrazují bič, pomocné otěže i strach.

Petra Jánišová a Jiří Fešárek