Morgan - můj hrdina

Měl jsem všechno, co jsem si kdy přál. Bydlel jsem kousek za městem, chodil na střední školu, kterou jsem si sám vybral a měl tucet kamarádů. Jedním z nich byl i můj Morgan. S plemenem Morgana sice neměl vůbec nic společného, ale i tak jsem ho měl rád. Měl jsem ho rád stejně jako všechny ty časopisy ABC-éček uspořádané ve skříni nebo jako můj nejoblíbenější komiks Rychlých šípů. Všechno jsem měl ve starých krabicích a nehodlal jsem je nikdy v životě vyhodit. A nikdy jsem taky neměl v úmyslu Morgana prodat. Dostal jsem ho v osmé třídě a už tehdy to byl vysloužilý valach. Za svůj život vystřídal tucet jezdeckých klubů a odjel ještě větší tucet všemožných soutěží. Vzhledově byl nádherný a na svůj věk - sedmnáct let - vypadal neuvěřitelně temperamentní. V mých očích byl dokonalý. Jedinými chybičkami na kráse bylo jeho jedno poloslepé oko, jeden vyražený přední zub a šest hlubokých jizev na nohách. Ale já si toho nevšímal, víte, když jsem na něm jezdil, nikdo nevěděl, že to jedno oko už je skoro na nic, když právě nejedl, nikoho by nenapadlo, že mu chybí zub a ty jizvy? Byl to prostě můj hrdina se vším všudy.

O dva roky později jsem složil jezdecké zkoušky a na mladším Rebelovi z klubu soutěžil na všestranných závodech. Poměrně úspěšně, protože jsme si s Rebelem padli do noty. Rodiče tehdy poprvé začali diskutovat o tom, že koupě Morgana byla chyba a neustále mi dávali najevo, abychom ho vyměnili  právě za osmiletého Rebela. Vyměnit - to slovo jsem měl každý den na talíři a začal jsem ho nenávidět stejně jako čočkovou polévku. Vůbec je nezajímalo, že jsem Morganovi hned po příjezdu k nám domů slíbil, že mu u nás zajistím klidné stáří. Sliby-chyby, ale to bylo to nejmenší, co jsem pro něj mohl udělat a já to udělat chtěl. A oni? Jen pořád opakovali, že Morgan stejně není vzhledem ke svému věku na soutěže použitelný a přitom sežere asi tolik co Rebel. Nemínil jsem se ho vzdát a nebyl v tom jen nějaký komplex mladého puberťáka, ve kterém se probudil hrdinský ochraniteslký pud. Morgan byl můj parťák, když jsem přes týden vypadl z jezdeckého klubu a splnil všechny domácí povinnosti, vyjeli jsme si pryč. Nikdo nás neotravoval, byl z něho spolehlivý rekreační kůň a i když se jeho zdravotní stav s očima po roce ještě více zhoršil, normálně jsme dál cválali v terénu a užívali si to. Morgan byl takový Zvoník od matky boží - nemocný, starý, ale pořád s bojovným duchem a mírumilovnou povahou.

Rodiče jsme nakonec porazili, dál jsem závodil na Rebelovi za jezdecký klub a Morgana měl na lehké rekreační dýchánky v přírodě. Už jsem si myslel, že mu ten slib vyplním a taky jsem počítal s tím, že pokud se mu ještě více přitíží, nebudu ho trápit a nechám ho uspat. A pak jednou se všechno pokazilo. Jezdívali jsme už jenom krokem a klusem, protože k očím se přidaly problémy s kloubama - středně pokročilá artróza. Už nemíval tolik síly jako dřív, ale bez sedla jsme se vždycky na krátkých vyjíž'dkách nádherně odreagovali. Vždy jsme se zastavili na nějaké louce a jen tak spokojeně odpočívali. Stejně jako tehdy. Já si šel odskočit do lesíka a Morgan se pásl na louce. A to byla osudová chyba.

Nikdy předtím mě nenapadlo, že je stejně tak bezbranný jako narozené hříbě. Už skoro neviděl, nemohl cválat a spoléhal se jen na můj hlas, na mou ochranu. A mezitím, co jsem si já ulevoval v lesíku na něho zaútočil zatoulaný rotvajler - nejspíš i se vzteklinou. Když jsem slyšel ten rachot, věděl jsem, že z toho nevyvázneme v pořádku. Byl to určitě smutný pohled. Starý slepý valach a mladý kluk, který se ohání klackem a sám má v gatích naděláno. Morgan víceméně bránil spíš mně než já jeho. A ten rotvík, když už věděl, že se nedostane na jeho šíji, se mu několikrát zakousl do levé slabiny. Viděl jsem, jak mu vytrhl kus masa i s tepnou. Ale Morgan bojoval dál, ani nezavrávovoral. Kdyby upadl na zem, určotě by se to psisko vrhlo i na mě. nakonec se mi ho povedlo kopnout do hlavy a on se se skuhráním odplazil pryč.  Jenomže co nám to bylo platné, Morgan během do tří minut vykrvácel a zemřel mi pod rukama.

vypadalo by to celkem nevinně, ležel, jako by spal, navždy by usnul v přírodě, jenomže ten dojemný obrázek kazila šeredná krvavá lázeň všude naokolo. Zůstal jsem u něho a teprve až po třech hodinách mě našli rodiče s kamarády a hajným. Chtěli ho odvézt na jatka do kafilérie - to jsem jim prostě nemohl dovolit, vždyť mi zachránil život. Ještě ten den jsme ho s kamarády pohřbili kousek za jeho výběhem..., ten den jsem byl v takovém šoku, že jsem se odmýtal umýt, i když jsem měl všude na sobě Morganovu krev.

Já jsem mu ten slib nedokázal vyplnit - prostě jem ho na té louce nechal. Pocit viny je ve mně dodneška, není to na terapii, ale stejně mám tu louku pořád před očima - dneska na ní stojí výrobní hala na elektrosoučástky. I když teď dál jezdím na Rebelovi, nemohl jsem si ho vzít. Místo toho jsem si našel nové přátele v koňském útulku. Nevím, jestli se tím snažím odčinit podíl viny na Morganově smrti a doufám, že až konečně splním svůj slib dalšímu starému koníkovi, tak se mi uleví. Vím ale, že staří koně jsou stejně tak nádherní jako ti mladí, protože sami kdysi mladými byli. Objevil jsem jejich krásu a i když mí rodiče v tomhle směru nikdy neměli pochopení a dál mám na talíři věty typu: "máš takovou kariéru před sebou, necháš si utéct Rebela a životní šanci vyměníš za ty hetky z útulku...", nedokážu si dny bez nich už představit. Rodičům zkrátka nevysvětlíte, že i ten ohnivý nadějný Rebel jednou zestárne a možná bude vypadat stejně jako kdysi můj Morgan. Koně z útulku jsou mou součástí, kdybych se na ně vykašlal, pohřbil bych v sobě vzpomínku na Morgana a to nemám ve stylu - na hrdiny se přece nezapomíná...