Medvídek Pú

„Ježíši, to je teda tankodrom…“, takhle zněla má první věta, když jsem ji uviděla. Poulila na mě ty svoje velké hnědé oči a sápala se přes branku, aby dostala něco dobrého na zub.  Místo toho jsem si ji důkladně prohlédla a zkonstatovala, že má minimálně 50kg nadváhy.  Její majitel nevinně spráskl rukama a anglicky mi vysvětlil, že tuhle devítiletou „kouli“ si už takovou koupili. Panebože, kde byly mé představy cvalu po loukách, skoků a užívání si společných chvil… Tenhle tank měl potíže se vydrápat z výběhu zpět do stáje a jen co uviděl sedlo, pokoušel se vypařit pryč.  Ještě téhož dne jsme se s majitelem dohodli na úpravě koňského jídelníčku.

První odchyt ve výběhu se obešel bez potíží, stačilo jen ukázat jablko a má nová čtyřnohá parťačka přišla až ke mně. První kapky potu mi ale po čele stekly hned po chvíli, kdy jsem se pokoušela kopytníkem vyškrábat všechen ten bordel zvenčí a klisna Susan nevydržela stát na třech ani ne 5 vteřin.  Majitel mě jen se zájmem sledoval a pak ze sebe dostal, že se u ní za jeden rok vystřídali tři kováři.  Popravdě jsem se ani nedivila. :-) Sedlo jsem raději nechala v garáži a jen s uzdečkou si ji odvedla zpět do výběhu. Pět minut jsem jen tak stála a přemýšlela, co se bude dít, když si na ni po těch letech vegetování někdo zase vysedne. Tušíte správně, nestalo se nic. I kdyby vybouchla atomovka, nehnulo by to s ní.  Jen dál čuměla na moje boty a její škleb jasně ukazoval na ne moc růžové vyhlídky do budoucna.  Po tom, co jsme se úspěšně daly do kroku, mi svitlo, že to snad nebude až taková hrůza. Vězte tedy, že netrvalo ani pět minut a už se mnou cválala do stáje. Samozřejmě jsem se na jejím špekatém hřbetě bez sedla neudržela, třásla jsem se na ní jako pudink a když jsem viděla nízký vchod do stáje, raději jsem dobrovolně hodila šipku mezi pokřivy. Jak se později ukázalo, byly tyhle mé seskoky naprosto famózní, jelikož Susan se zastavila vždy až ve stáji u svého korýtka na oves :-) Dobrovolně jsem se tak stala členem parašutistického oddílu. Asi po týdnu, kdy jsem stále tak krásně před stájí padala do trávy a ve výběhu při každém nacválání ochutnala krtinec mi došlo, že tudy cesta nepovede. Rozčiloval jí jen samotný pohled na uzdečku.

Takže jsem si ji jednoho dne vyvedla na ohlávce, s vazákem a tyčkou na nedalekou louku. Byla z toho úplně mimo, protože až to té chvíle znala jen svou stáj a výběh. První konflikt nastal hned po příchodu na louku. Velectěný koblih si umínil, že se skvěle napase a nechtěl pochopit, že já , jakožto dominantnější jedinec, ji v tom chci zabránit. Pokaždé, když kolem mě přefuněla, nezapomněla přibrat mou nohu. Oceňovala jsem aspoň skutečnost, že po mě nechňapala nebo nekopala. „Co to, toto…, kam zase lezeš? Já nechci, abys šla tam, ale jinam…, bože, ty jsi tlustoprd, máš ten špek snad už i v mozku…“ – no, asi tak nějak probíhala naše první komunikace.  Až s dalšími lekcemi jí docházelo, že odměna pohlazením může být stejně tak příjemná jako pamlsek. Tlaky do požadovaného směru se postupně snižovaly  a Susan se na mé příchody začínala těšit – jakpak by ne, když se vždy mohla projít ven z výběhu. Po tom, co pochopila Parelliho hru ustupování, couvání a kruhovou hru, jsme měly tak trochu vyhráno.

Další konflikt se ale dostavil hned v zápětí – ony úprky do stáje, pokud na ní někdo seděl. Celkem dlouhou dobu jsem přemýšlela, jak na ni vyzrát. Nakonec jsem se domluvila s majitelem, aby jí večerní krmení podával, až když přijedeme (do té doby na ni oves už vždy trpělivě koukal z korýtka). Susan tak úprky brala jako pokus, kdy buď už tam na ni to jídlo čekat bude nebo nebude. Když ale se mnou několikrát pláchla z louky ke stáji a nic ve žlábku neobjevila, došlo jí, že asi nemá cenu pořád lítat jako fúrie. A to doslova, jelikož jsem v tomhle případě byla velmi tvrdá a vždy jsem jí vyvedla zpět na onu louku a pokračovaly jsme v práci. S tím přišel i třetí nešvár související právě s útěky do stáje.  Nechtěla následovat vedoucího, šla si kam chtěla, jak chtěla (bylo jí úplně jedno, jestli cestou někoho rozmázne), tahala vždy směrem domů a ne a ne se naučit trpělivosti při nasedání. Pořád si musela přešlapovat, otáčet se zpět ve snaze zase někam pláchnout, no fakt tankodrom.  Obrnila jsem se trpělivostí, sama si naordinovala magnesium v rozpustných tabletách a vyhradila si dvě odpoledne, kdy jsme chodily ke stáji a od stáje pořád dokola jako trotli.  Po těch dvou dnech Susan z úprků domů dočista vystřízlivěla a konečně se začala koukat, kam (nebo spíš na koho) právě šlape. :-)

Mezitím úprava jejího jídelníčku a pravidelná práce přinesly první ovoce a z koblihy se začínala klubat krásná klisna. Nevím, jestli to byla láska na první pohled, možná jo, ale došlo mi to až po čase, kdy mé příchody začala ohlašovat zařehtáním a začala se zajímat o nové hry a celkově o dění kolem sebe.  Byl to zpočátku boj, ale přesto jsem se na ni nedokázala dlouho zlobit. Vždycky na mě vykulila ty svoje oči jako že: „Co jsem zase udělala blbě?“ A hned v zápětí rozšířila nozdry, olízla si čumák a odhodlaně počkala, až vyšumím. :-)

Na první vyjížďku asi taky nikdy nezapomenu. To už jsme spolu pracovaly i s westernovým sedlem. Cváláme si loukou a Su najednou zmerčí vránu, dá krček pěkně nahoru a ve vteřině se ze cvalu zastaví. A já? Visím nabodnutá na hrušce a přemýšlím, jestli ještě někdy budu moct mít děti.  Tohle čumění po ptákách jsem fakt u koně ještě nikdy neviděla. Myslím, že by se mohla zúčastnit kástingu na reklamu Redbull a nikdo by se u televize nepozastavil nad tím, kdyby mu přes obrazovku přeletěl kůň namísto jakéhokoli menšího zvířete.

Časem Susan pochopila i základní práci na lonži a asi poprvé v životě zjistila, že může nejen běhat, ale i skákat (samozřejmě za to částečně mohl i její velký úbytek na váze). První pokusy o skoky i se mnou na hřbetě dopadaly všelijak – Su si neuměla vypočítat správný odraz a tak se stávalo, že se před překážkou zastavila a já ji přelítla nádherným obloukem sama. Když pak na jaře dostala anglické sedlo, seznámila se postupně s veškerou prací na jízdárně. V té době už na svém hřbetě ochotně vozila sestřenici Katy, která v sedle uměla opravdu jen „sedět“ :-) To už byla ze Susan nádherná okatá klisna v kondici, která byla ochotná přijmout i nováčky, aniž by je cestou někde záměrně vysypala. Neříkám, že si při výuce s Katy občas nechtěla prosadit tu svou, ale po jasném zdůraznění, že by se měla přestat chovat jako rozmazlený oslík, se decentně napřímila a přestala si „frkat“ svou starou písničku : „neznám tě,  shodím tě…“  Postupem času si už na tuhle odrhovačku ani nevzpomněla. Dnes je z ní vynikající koník pro výuku začátečníků, hipoterapii, miluje jízdu přírodou, ale nepohrdne ani prací na jízdárně.

Dnes můžu jen děkovat za to, že jsem ji poznala jako obézní nasupený tankodrom, protože mě spoustu věcí naučila (i když o tom ani neví). Jen díky ní jsem si začala uvědomovat význam věty: „Problémy jsou od toho, aby se řešily…“ (Monty Roberts) Staré heslo „když to nejde po dobrém,tak to půjde po zlém“ jsem odhodila daleko za sebe. Naučila jsem se ovládat svůj vztek (při prvních lekcích práce ze země jsem měla po kapsách hotové zásoby párátek). V nejhorších případech jsem si strčila párátko do pusy a kousala jako o život.  Nikdy bych se Susan nedokázala vzdát, je to  můj medvídek Pú. Na časy, kdy mi válcovala nohy takovým způsobem, že jsem nemohla doma zout boty, nikdy nezapomenu. Byly to totiž časy fakt originálně ulítlé a myslím, že  i takový parašutistický kroužek už asi nikdy nezažiju :-)