Když se z koně stane živý reklamní bilboard

Pro prestiž cokoli. Tak tímto heslem se zřejmě řídí podnikatelská rodina Bojků, velice důmyslní a okatě přátelští sousedé Sigiho, kteří tedy bydlí zhruba asi 100m od naší stáje a výběhů. Dříve chovali ovečky, byli spokojeni a v očích vesničanů si razili vizitku "bohaté a klidné rodiny". Zástěrku člověk ale většinou odhalí až v momentě, kdy blíže příjde s podobnými lidmi do styku.

Sigi s Bronkou patří také do zámožné rodiny, vezměte si jen fakt, že když Sigi promění svůj důchod v eurech na naše české koruny, představují byrokratickou domácnost. Nikdy se však bankovkami neoháněli a nikdy by se prostřednictvím výše konta na účtě nesnažili zapadnout do nějakého pomyslného žebříčku. Oproti tomu Bojkovi se snažili být vždy a za jakoukoli cenu na výsluní.

V roce 2005 se Sigi rozhodl pro koupi Susan. Jeho důvod byl jasný. Bronka trpěla těžkými astmatickými záchvaty a je alergická na veškerý jarní pyl. Dnes je její zdravotní stav mnohem lepší a musím říct, že inhalace a pohyb v prostředí koní pomáhá všem, kdo trpí záněty dýchycích cest a alergiemi. To je věc stará a ověřená v praxi. Aby Susan nebyla sama v tak velkém výběhu i stáji, pořídili si k ní ještě pony klisničku - tehdy dvouletou Inézku.

Když všechno Bojkovi zjistili, řekli si, že by také nebylo od věci, koupit si něco jiného než auto nebo další ovce. Proto tedy Sigimu nařídili, aby k Inézce "přibalili" ještě jednoho poníka navíc -  také dvouletou klisničku Elzu. O koních prakticky ani teoreticky nic nevěděli a neví ani dodnes. Aby všechno zpackali jak se sluší a patří, vybili všechny ovce a Elza tak zůstala úplně sama. Marně jim Sigi s Bronkou říkali, ať propojí sousedské výběhy společně. Odpověď zněla: "Ne, naučila by se kopat a kousat..." Málem jsem omdlela. Mladý koník potřebuje společnost, pohyb, musí se vydovádět...

V létě 2006 jsme Inézku díky metodě PNH připravili k obsednutí a se Susan se pracovalo hlavně na její dietě. Bojkovi po čase viděli, jak jsou Sigiho koníci využíváni, potkávali nás na vyjížďkách a zejména mladá a parkurově talentovaná Inézka jim pila krev. Na konci prázdnin se tedy pan Bojko odhodlal a zeptal se mě, zda bych také "něco" nechtěla udělat s jejich Elzou. Dvakrát slušně mě nepožádal, ale i tak jsem byla ráda, že s ní mohu začít pracovat. Po pěti dnech práce ze země mě pustila na svůj hřbet a šestý den jsme ve společnosti Susan a Inézky jely na první společnou vyjížďku. Postupně jsem přešla k westernu, který se jí moc zamlouval. Trochu nervózní byla, to přiznávám, ale v terénu a s našimi klisnami se velmi brzy učila všemu potřebnému.

Bohužel na jaře 2007 naši spolupráci pan Bojko přerušil. Viděli, že Elza je jakž takž přiježděna, reaguje na pomůcky a pobídky jezdce a rozhodli se, že tím je věc vyřízená. Dodnes jí nebyli schopni koupit pořádná čistidla, sedlo a uzdečku. Všechno sehnali za levné peníze od někoho známého a výstroj Elze nesedí tak jak by měla. V době, kdy jsem s ní začala pracovat, měla velmi zanedbaná kopýtka. Není se čemu divit, když jim slova kopytník, střelka a pravidelná péče nic neříkaly. Mám na ně vztek pokaždé, když ji vidím smutně stát ve výběhu. Je sama, opuštěná, nikdo se jí nevěnuje a to, že o sto metrů dál vidí dvě malé postavičky našich klisen, je jen slabá náplast na její smutek. Stala se živou reklamou zbohatlíků, nevinným tvorečkem vystaveným ve vitríně pro obdiv ostatních sousedů, kteří jen pokyvují hlavou a říkají si: "Mají koně, no to už jsou výdaje, to už musí být při penězích, asi jim to podnikání vynáši..."

Bojkovi se navíc rozhodli, že by Elzu časem mohli připustit Bobeškem (nedaleký hřebeček p. Janka) a hříbátko by prodali. Dočkáme se tak   s Katy asi i toho, že se kromě živé reklamy z Elzy možná stane i živá továrna na peníze. Opravdu nevím, jak by všechno chtěli zvládnout, ještě před ukončením společné práce jsem ji říkala, že odchov hříbátka není legrace a nelze na něm šetřit, bájně jsem mluvila o ovulaci, říji a přitom oni netušili, co to znamená... Takovým lidem kůň do rukou nepatří, jsou to zhýralé a majetnické představy někoho, kdo se za každou cenu snaží udržet na špici a musí mít to, co mají i druzí kolem něj. Bolí mě ze všeho u srdíčka, protože "nejhorší je spatřit živého polomrtvého koně" (Indiánské přísloví).