I slovo "NE" má svůj význam

Asi jako mnoho z nás jsem i já svou jezdeckou kariéru začala v jezdeckém klubu. Byl to vyhlášený areál široko daleko, naleštěné koně se ve výběhu leskly jako Ferrari a úspěšnost podtrhovalo i moderní vybavení stáje, prostorné výběhy a zkušenosti trenérů. Splnil se můj sen. Po několika úvodních lekcích mi byl přidělen koník jménem Sírius. Byl to krásný, tmavě hnědý valach, kříženec WPB a ČT. Můj další výcvik tak probíhal na něm, skupinově na obrovské jízdárně.

Dělala jsem se svým parťákem velké pokroky a brzy jsem se tak dostala i na vyjížďky do terénu. Jen z jediné věci jsem měla strach - ze skákání. Všichni mi nová kamarádi mě ujišťovali, že Sírius je pravý gentleman a skákání s ním je úplně klidné, i trenérka mi říkala, že se nemusím ničeho bát, nicméně, nenutila mě. Všechny základy anglického stylu, lehké prvky drezury i vyjížďky jsem zvládala na výbornou, chyběl mi jen výcvik ve skákání.

Vím, že bych odvahu nakonec našla, ale k velké smůle jsem se jednoho odpoledne dozvěděla, že se se svým milovaným parťákem budu muset rozloučit. Jako vždy, jsem ho i tenkrát před prací řádně čistila, když se za mými zády ozýval dívčí hlas. "Ahoj, trenérka mě posílá, abych ti vyřídila vzkaz, že dále budeš trénovat s Ferdou." Otočila jsem se, stála tam plavovlasá holka, možná jen o dva roky starší ode mně, celá v jezdeckém a trochu arogantně na mě mžourala svýma očima. "Ale proč? Neznám tady jiné koně tak dobře a jsem tu teprve krátce..." Nechápala jsem. A ona na to: "Jé, oni ti to asi ještě neřekli, měla jsem Síria dva roky v pronájmu a před měsícem jsme si ho koupili, bude tady dál ustájený, ale už nebude sloužit jako provozní školní kůň, dřela jsem s ním a teď bychom se konečně chtěli vrhnout na soutěže v parkurech."

Úplně mě to odrovnalo, měla jsem Síria ráda, těšila jsem se, že se právě na jeho hřbetě přehoupnu přes mou první překážku a najednou je všechno jinak. Snila jsem o jezdecké licenci a tohle mé plány totálně zkomplikovalo. Nová majitelka přišla až k nám, poplácala Síria po krku a poprvé uznale přikývla: "Snažila ses, není na něm ani smítko, děkuju..." To mi ale na náladě vůbec nepřidalo. Odloudala jsem se na chodbu a smutně sledovala, jak si ho nastrojila a vyvedla na cvičné kolbiště. Slušelo jim to spolu, skákala opravdu jakko profík, určitě měla i jezdeckou licenci. Záviděla jsem jí, měla svého vlastného koně a ne ledajakého, měla mého milovaného Síria.

Já jsem dál začala pracovat s Ferdou, byl to temperamentní valach - A1/2, zvykli jsme si na sebe, ale stejně jsem se na něm necítila tak dobře. Znáte ten pocit, kdy sedíte úplně správně, uvolněně a klidně a stejně cítíte, že to není ono? Tak takový pocit jsem měla na Ferdovi.

Nejhorší dny nás ale teprve čekaly. Trenérka Vlaďka z klubu odešla a na její místo nastoupila Tereza. Tréninky mě ani Ferdu moc netěšily. Tereza na mě neustále pokřikovala, že dělám spoustu laických chyb a že s takovou to nikdy nikam nedotáhnu. Moc na mě tlačila a když jsem udělala pět hrubých chyb (jak si to sama vymyslela), nesměla jsem s ostatními na vyjížďku. Když zjistila, že neumím skákat, málem zešílela. Párkrát se na můj trénink koukala i Alena (ta holka, která mi tehdy odvedla Síria) a Tereza mi ji pak neustále dávala za vzor. Nenáviděla jsem je obě a po čase se mi znechutila i práce na jízdárně.

Jednoho dne mi pukly nervy, zase to byl jeden z těch příšerných tréninků, kdy se Tereza rozčilovala nad mým jezdeckým uměním, Alena oblečená v jezdeckém kostýmku se opírala o hrazení jízdárny a řeč došla i na překážky. Trenérka do mě hučela, ať už se konečně rozhodnu (jinými slovy, ať už konečně ukážu, že nejsem taková nicka) a já jsem si řekla, že jim to ukážu. Směs vzteku, strachu a hrdinství však není ten nejlepší lék na něčí urážky. Bohužel. Ferda můj strach vycítil (nenavedla jsem ho správně, navíc moc pomalu a na jízdárně byly postavené poměrně náročné a vysoké překážky, žádné lehké Cross pro rozeskakování...) a těsně před skokem vyhnul. A já, samozřejmě tuhá jako balvan se sesypala na klády. Pamatuji si jen hroznou bolest, nadávky Terezy a k mému překvapení chlácholivá slova Aleny, která ke mě hned přiběhla a snažila se Ferdovi osvobodit přední nohy zamotané v otěžích.

Byl z toho naštípnutý bederní obratel, několik náročných operací a já jsem skoro rok strávila v nemocnici a další dva roky na rehabilitacích. Na parkury dnes nesmím ani jen pomyslet, měla jsem štěstí, že na mě Ferda v tom zmatku pamatoval a nepřišlápl mě. Jinak bych skončila na vozíku. Do nemocnice za mnou chodili všichni známí, včetně Aleny. Staly se z nás nejlepší kamarádky a já jsem zjistila, že se mi nikdy nevysmívala, jen mě tiše litovala. A byla to právě ona, kdo sebral odvahu, nebál se otěvřít pusu a postaral se jako jediný přímý svědek i o to, že uřvanou Terezu propustili.

Částečně je vina také na mé straně. Kdybych byla moudřejší, dokázala bych jí říct jediné slůvko "ne" a možná by všechno nakonec dopadlo jinak. Zjistila jsem, že slovo "ne" nám může zachránit život.

Proto chci poradit všem, kdo zažívají podobný problém, kdy je někdo k něčemu neustále nutí a oni sami mají jiné představy, nenechte to dojít tak daleko jako já, nebojte se sebrat odvahu a otěvřít pusu. V takových situacích se musíte umět bránit, i kdyby vás přesvědčoval jezdec s celou hromadou dostihových medailí na krku. Dobří a zkušení trenéři by vám měli pomoct, podat vám pomocnou ruku, ne vám škodit.

A já? Já se dnes věnuji rekreační jízdě a lehkému westernu na svém koni Ferdovi, kterého jsem si po těch letech koupila. Jsem moc ráda, že mi naši přispěli nemalou částkou i po těch všech operacích, starostech a já jsem jim za to moc vděčná. S Alenou se vídáváme skoro každý den, ona dál jezdí se svým Síriem na parkurové soutěže a já se s Ferdou proháním po loukách. A obě spolu jezdíváme na dlouhé a nádherné vyjížďky.