Dávejte si pozor na tyhle lidi

Už jako dítě jsem vyrůstala mezi koňmi, děda měl valacha Matěje, těžkého křížence Hucula. Pracoval s ním v lese a když jeho vnučka (tedy já) právě nenaháněla slepice po dvorku, ohrnula nosík a prosila tak dlouho o svezení, že by obměkčila i skálu. Dědeček měl do skály daleko a tak jsem na Matějovi seděla skoro každý den.

Ve třinácti jsem se přihlásila do místního jezdeckého klubu, který nabízel výuku v anglickém i westernovém stylu. Po několika tvrdších pádech na soutěžích a propocených košilích při tréninku drezury jsem si řekla, že to není to, co jsem hledala. Obě sportovní disciplíny jsou krásné, ale nic moc mi kromě modřin a onoho potu nedávaly. Proto jsem přesedlala na western a ten si velmi brzy zamilovala. Westernové soutěže mě bavily, vždycky jsem se těšila do přírody a snila jsem o vlastním koni - strakatém, veselém a hravém kamarádovi, na kterého by stačilo jen hvízdnout a on by za mnou lehce přiklusal.

Dočkala jsem se v patnácti. Naši mi koupili křížence Haflinga s PH. Hřebeček přišel na svět náhodou a nečekaně. Jeho taťka utekl z ohrady a převelice se mu zalíbila sousedovic klisna. A bylo to. A vězte, že o to více byl hřebeček zajímavější. Dostala jsem, když mu byly dva roky a i když jsme se nejprve s rodiči jasně dohodli na jeho kastraci, nakonec neproběhla. Nechtěla jsem, aby se z Matěje (jak jsem mu začala říkat) stal valach. Znáte to, když si patnáctiletá holka postaví hlavu, nikdo s tím nic neudělá.  A tak jsem tedy s pomocí přátel z jezdeckého klubu mého rošťáka zaučovala ve westernu. Matěj měl nádherné chody a s westernovou výbavou byl prostě k sežrání. Časem jsme spolu začali jezdit na amatérské westernové soutěže a přehlídky. Dařilo se nám a i když byl pod sedlem temperamentní, v přepravce dokázal cestovat i s klisnami - dostal tak přezývku "baba s kulkama".

Čas plynul, my jsme oba stárli a sbírali zkušenosti. Já si našla přítele a ve třiadvaceti jsem se za něj provdala. To už bylo Matějovi krásných deset let. Pořád byl aktivní i atraktivní - sbíral všechna možná "áčka". S áčky ale souvisely taky háčky.

Bohužel. Život si prostě nejde nalajnovat tak, jak bychom si to přáli. možná to je dobře, možná taky není. Já si v rodné vesničce nemohla najít práci a penízky by se hodily, jelikož jsme chtěli mít miminko. Proto jsme se nakonec rozhodli odstěhovat do města na byt. Tam jsem si práci našla a vypadalo to, že všechno dobře dopadne - naši se starali o Matěje a já na víkendy za rodiči jezdívala. Už jsme ale na sebe s Matějem neměli tolik času jako dřív. Můj manžel pracoval jako obchodní inženýr, něco s marketingem a propagací za jednu stavební firmu. Já byla "jen" účetní, ale i tak jsme byli víceméně spokojeni. Můj manžel více, já už méně. Chyběla mi vesnice, příroda a taky Matěj. Měla jsem tak trochu výčitky svědomí, že všechno nechávám na stárnoucích rodičích, celý barák a navíc ještě koně.

Všechno se zkomplikovalo smrtí tatínka. Vždy za mnou oba stáli a nikdy by mi nedovolili kvůli nim Matěje prodat. Vždyť to byl jejich dárek na mé patnáctiny. Ano, ale maminka už na všechno sama nestačila. S manželem jsme důkladně četli inzeráty a osobně dohlédli na všechny zájemce. Nakonec si Matěje odvezli pan a paní Stuchoňovi do Přerova. Zázemí tam měl vynikající, tři chovné klisny, jeden další hřebec a několik valachů. krásná stáj, prostorné pastviny, hotový ráj.

Manžel po čase nejspíš přehodnotil své hodnoty a začal žárlit. Vytýkal mi, že předtím jsem dávala přednost hřebci a te´d zase své mámě. Obchodně cestoval a tak když byl pryč, trávila jsem v rodné vesnici s mamčou i několik dnů. Těšila se na vnoučata a já už si taky přála mít dě'tátko, jenže manželovi se stále nezdálo, že jsme dostatečně finančně zajištěni. Nejspíš to byla další výmluva nebo jedna z jeho nových hodnot - prestiž. A tak šlo naše společné manželství časem do háje. Já se vzpamatovala poměrně brzy. Rozvod proběhl naštěstí běz větších tahanic a já se odstěhovala zpět za mámou. Uvědomila jsem si, že vesnici s tenhle barák mám prostě hluboko pod kůží a vždycky to byl můj svět. Pořád jsem byla ta holka, která měla chuť běhat za slepicemi na dvorku a jezdit na koni. Ale taky jsem byla ženská, která si přála mít dítě a manžela. A dopadlo to tak, že jsem nakonec kromě toho polorozpadlého baráku neměla nic jiného. Ano, byla tady ještě mamča, má jediná spřízněná duše a ženská do pohody i nepohody.  Smířila se s tím, že vnoučat se asi jen tak rychle nedočká a společnými silami jsme barák daly aspoň trochu dohromady.

Já vyhrabala kontakt na pana Stuchoně do Přerova a domluvila se, že bych ráda viděla Matěje. Bylo mi však sděleno, že Matěj připouští nejaké klisny v Brně a vrátí se až za týden. Zavolala jsem za týden a bylo mi řečeno, že právě jezdí nějakou westernovou soutěž. Pak to bylo ještě několik dalších připouštění a nějaké výstavy. Naštvala jsem se a odjela do Přerova na vlastní pěst.

Víte, i když se dlouho připravujete na to nejhorší, zjistíte, že to prostě nějde. Areál se za ta léta změnil neskutečně - bohužel k horšímu. Majitele jsem nezastihla doma a tak jsem se ptala několika místních lidí. "To víte, paní, alkohol je sviňa...", zněla odpověď. "Všecky koně prodali, prachy prochlastali a kdyby je předtím aspoň tak netýrali..." To už jsem cítila kapky potu hrůzy na svých zádech. Panebože, kam jsem to jen Matěje prodala, nebylo by mu líp někde u menších dětí? Můj bývalý klub totiž časem změnil své působiště. Sedla jsem si autobusovou zastávku a hrozně se rozbrečela.

Když přijel autobus, musela jsem vypadat dost bídně. Místnímu řidiči to nedalo a tak se mě snažil aspoň trochu rozptýlit. Nakonec jsem mu řekla, co se tady děje a on spustil. "No Stuchoňovic tady zná každý, ale pastviny mívají o zastávku dál, já vás tam vysadím jestli chcete..." A tak se i stalo.

Přede mnou bylo nekonečné pole a na tom šíleném prostoru jsem ho najednou uviděla. BVyl tam ještě s jednou klisnou. Oba vyhublí a unavení. Matěj neměl jedno oko a těch jizev na těle..., snad od vidlí, lopaty nebo od ostnatého drátu. Taky měl několik popálenin a klisna taktéž. Zavolala jsem policii a všechno jim vysvětlila. Najednou se rozvázal jazyk i místním lidem. Stuchoňovi seděli v hospodě a o ničem neměli ani páru. Policie je odvedla a možná se ještě dnes tahají po soudech. To už mě nezajímá, ale lizuji toho právníka, který je hájí, musí to být stejný ubožák jako oni.

Matěje jsem si vzala k nám domů a zajistila mu klidné dožití. Zemřel poměrně brzy po svém návratu k nám, měl silně zanedbaná kopýtka a trpěl chronickým kašlem. Zezačátku jsem si všechno vyčítala, to, že jsem naletěla klukovi z města, který dal stejně přednost vlastní kariéře, pak to, že jsem se k němu  a na jeho popud odstěhovala do města, no a nakonec samotný prodej Matěje. Říkáte si, jak jsem to mohl/a dovolit? Jak je možné, že jsem si ničeho nevšiml/a?

Dnes už vím, že jsem to nemohla ovlivnit. V té době, kdy jsem jim Matěje prodávala, to byli opravdu hodní a zkušení lidé - to ten alkohol z lidí dělá vrahy a tyrany. Nemohla jsem nic ovlivnit, jen pak zčásti změnit. A i za to málo, co jsem mohla změnit, jsem dnes ráda. taky jsem konečně šťastně vdaná a mám dvě dcerky. mým manželem je onen řidič autobusu a i když to vypadá jako setkání z romantického filmu, nebylo na našem  setkání romantického vůbec nic. Ale o tom je zkrátka život. Někdy šlápnete do koňského lejna a někdy najdete podkovu. Dávejte si ale dobrý pozor na to, komu svěříte své srdce a svého koně.