Bereme partnertsví s koněm vážně?

„Lidé se nemění, i když si to moc přejeme…“ Tak tohle nedávno zaznělo z úst jednoho herce a bohužel (i bohudík) měl pravdu. I my jsme v podstatě herci a neustále se přizpůsobujeme okolí. Jistě, člověk se může změnit, ale nikdy ne úplně. Spíš bych měla začít asi jinak. Lidé jsou divní…, jo – to je výstižnější.

Můj příběh bude o jedné moc divné holce, mé bývalé kamarádce – Emě. V létě 2006 mě přivedla k Sigiho stájím, naučila jsem ji základům správného ježdění a myslela jsem si, že ji jistým způsobem také vštěpuji zásady bezpečného a správného chování se ke koním (ostatně – nejen k nim, ale ke všem zvířatům). Ema si chce v budoucnu koupit svého vlastního koně a dříve měla v plánu, že si ho ustájí s koňmi od Sigiho. Báječná myšlenka, taky bych si raději svého koníka ustájila u někoho o kom vím, že je laskavý, přátelský, dá se s ním rozumně dohodnout a kde by můj parťák měl další kamarády. Chodívaly jsme spolu Sigiho koně (Susan a Inézku) ošetřovat a opracovávat celé léto i podzim – Bronka i Sigi nakonec Emě ustájení dovolili, neměla by ani žádné výdaje, protože střechu nad hlavou by její kůň dostal zcela zdarma. Podmínku udělili jen jednu – plnit si koňskou kuchyň vlastním krmením, obstarávat svého koně jak se sluší a patří a přitom dál ošetřovat i Susan s Inézkou. Férová nabídka. Ema by na tři koně nikdy sama nezůstala, jelikož jsem stále chodívala k Sigimu i já a později také sestřenka Katy. Jak asi tušíte, všechno nakonec dopadlo jinak. Proč a jak vám osvětlím v následujících odstavcích.

1. začátek naší společné práce se Sigiho koňmi – s Emou jsem si rozuměla, chtěla se naučit jezdit, později, když jsem přijezdila a obsedla Inézku, mohla větrat i ji. Zvykala si na práci velmi rychle, úklid stáje i ošetřování koní patřilo k naší každodenní práci. Později ke všemu přibyl také výcvik Inézky a stavění překážek. Nikdo se s nikým nehádal a já jsem si říkala, že tahle spolupráce je nejlepší, jakou jsem kdy se soukromými chovateli koní a jezdci – začátečníky – zažila. K Emě později přibyla její kamarádka – Petra.

2. konec léta, můj nástup do školy – kde jsem trávila téměř celý týden (kromě pátku) asi Emě a Petře stoupl do hlavy. Jejich sebevědomí nabývalo na síle a nechtěly se dál učit jezdit, protože mi stručně sdělily, že už se cítí na dlouhé vyjížďky. A já jsem s tím nesouhlasila. Ema i Petra ještě nedokázaly koně správně pobízet, problémy jim také dělal lehký klus a o cvalu z kopečka dolů ani nemluvě. Kdybych všechno chtěla rozpitvávat, netušily, co to jsou správné pobídky holeněmi, sebraný kůň atd. Jistě, Susan i Inéz byly spolehlivé a obzvlášť starší Susan by jim leccos odpustila, jenže se objevilo právě to „jenže“. Čím více Susan hubla a nabírala na kondici, tím temperamentnější se stávala a občas i mě a Katy ukázala, co to je pořádný trysk z kopce dolů. Petra v dětství podstoupila těžkou operaci hlavy, kdy jako malé mimčo spadla z okna na beton. A já obě měla na starost, ne – pro mě zkrátka nebyly připravené na to, aby si samy mohly jezdit na vyjížďky.

3. půlka listopadu – první náznaky toho, že Ema s Petrou za mými a Sigiho zády nejezdily rozumně, se objevily někdy začátkem listopadu, kdy koně během týdne, kdy jsem byla na privátě, do stáje vracely úplně uřízené, nenamáhaly se je ani vysušit a s čištěním stáje i koní to přestávalo být v pořádku. Přes víkend se dále jezdívalo a pracovalo podle starého prázdninového způsobu. Když jsem však odjela do školy, neměl holky kdo hlídat a Ema s Petrou si vytvořily svůj vlastní plán, jak s koňmi zacházet a jak na nich jezdit. Všechno jsem prokoukla jednu krásnou středu, kdy jsem přijela díky děkanskému volnu neočekávaně domů a nachytala obě s koňmi na nedaleké louce. Venku bylo asi 20cm sněhu, rtuť na teploměru nepřesáhla nulu a ony s oběma tryskaly po louce stále tam a zpět takovým způsobem, že jejich „hejá, hejá“ a pleskance bičíky mohly být slyšet možná i na kilometr daleko. Když jsem z okna viděla, co s nimi vyvádějí, okamžitě jsem se rozběhla za nimi. Mé a Sigiho předtuchy byly správné. Se Susan i Inéz tekly bílé potůčky potu, obě měly červené vypoulené oči a obě už toho jejich mlácení bičíky musely mít plné zuby. Dost nehezky jsem je okřikla a zavedla je zpět do stáje, kde musely koně důkladně vysušit. Sigimu jsem všechno řekla a Emě s Petrou byl přes zimu udělen zákaz ježdění. Bohužel všechno mělo ještě dohru. Tento systém ježděni prováděly za našimi zády už nějaký ten týden a Susan ustájená venkovním způsobem chytla kašel. Inézka byla zdravotně v pořádku, ale starosti mi dělalo její chování, naučila se chňapat po lidech a ve stáji nevydržela při čištění v klidu stát ani jen na minutku.

4. den před štědrým večerem jsme s Bronkou a Sigim zjistili, jak mohou být lidé výbornými i špatnými herci. Tedy – majitelé všechno zjistili až po svátcích, kdy jsem jim všechno řekla. Oba odjeli na svátky za rodinou do Německa, já jsem přes týden byla ve škole a sousedé Bojkovi, kteří jim koně krmili, neměli tušení, k čemu se Ema s Petrou odhodlají. Věděly, že nikdo není doma a tak si celý týden vesele na koních jezdily. Den před štědrým večerem vše vyvrcholilo. Ema se vracela se Susan z vyjížďky (slovo vracet se upřesním takto - tryskala s ní jako o život) a přitom všem jí absolutně nezajímalo, že je terén mokrý, že už je Su určitě unavená a potřebovala by se spíš vykrokovat. Stalo se to, co se prostě stát při takové jízdě dříve nebo později muselo: Susan podjela na rozbředlém sněhu přední noha, klekla si a v té rychlosti udělala kotrmelec dolů ze srázu. Ema přes ní přeletěla a průšvih byl na světě. její povahu také jasně dokresluje i fakt, že se nepřiznala a tiše Susan odvedla zpět do stáje. Všechno jsem zjistila na druhý den, kdy jsme s Katy přišly ke stájím a uviděly, že Su spí ve stoje a nemůže chodit. Přesnější diagnóza zněla takto: pohmoždění kolenních a spěnkových vazů, natažené šlachy a ke všemu se ještě přidal zánět střelky, protože Susan nemohla druhou nohu zvednout k vyčištění. Byla nucena stát na třech končetinách a to i ve spánku. Po Vánocích mi chtěl Sigi Susan darovat, ale všechno si rozmyslel. Možná proto, aby mi nemusel darovat pochroumaného koníka. Já bych se ale Susan stejně nedokázala vzdát, vždycky to bude můj medvídek Pú.

A jak všechno dopadlo? Co byste jako majitelé koní udělali vy? Ema se přiznala až po týdnu. Sigi s Bronkou Emě striktně zakázali ježdění a řekli jí, že pokud se dozví, že na koních jezdí v jejich nepřítomnosti, budou všechno řešit s jejími rodiči. Samozřejmě, že svého budoucího koně si bude muset ustájit někde jinde. Mezitím jsem já pravidelně se Su cvičila, nožka se pomaličku rehabilitovala a všichni jsme doufali, že nebude zchromená natrvalo. Během celého zkouškového období, kdy jsem byla doma, Su dělala neuvěřitelné pokroky. Asi taky proto, že jsem jí ve stáji řekla, že pokud se uzdraví, mohla by mít v budoucnu hříbátko, po kterém tak touží. Ohromnou radost nám udělala dne 4.1.07, kdy konečně mohla bolavou nohu zatížit aspoň na tak krátkou dobu, abych jí mohla vyčistit levé přední kopyto a zánět střelky se dal na ústup. A velký kámen mi spadl ze srdce i 10.1., kdy jsem ji ve výběhu našla spokojeně ležet a odpočívat na zemi. Na konci ledna jsme si troufly na krátké procházky po přírodním terénu, kulhání už pouhým okem nešlo vidět a netrvalo to dlouho a Su už mohla lehce vyklusávat. Noha se naštěstí uzdravila bez trvalých následků, ale omezeními jsme se přece jen nevyhnuly. Nesmí moc dlouho cválat na tvrdém umělém terénu, stejně tak už si nezaskáče vyšší překážky než do jednoho metru. Tahle omezení ale nikomu z nás nevadí, jsme rádi, že můžeme cválat a tryskat loukou a hlavně, že Su do budoucna (pokud se její těžce zkoušené nožičky neozvou) můžu připustit. Sigi s Bronkou mi v únoru Susan darovali a já pevně vím, že je ani svou novou parťačku nikdy nezklamu. Momentálně Susan více opracovává Katy, chce se naučit správně jezdit a myslím si, že mě nezradí. Má mou důvěru, stejně tak I Sigiho a Brončinu, protože s sebou na vyjížďky bereme i jejich Inézku.

V žádném případě koně nepovažujeme za pouhé „živé sportovní náčiní“ a víme, že udržet se v sedle nestačí. Mezinárodně schválený kodex chování v oblasti jezdeckého sportu snad nejlépe vystihuje tento citát Montyho Robertse:

„Nikdo nemá právo přikazovat – musíš!. Násilí je určeno násilníkovi, nikdy ne oběti, protože každý musí být zodpovědný za vlastní činy a jejich následky.“